na tripu bez tripu

Jsou tři ráno, mám mokrou hlavu, voňavou pokožku, klid a nohy v teple. Vy doufám všichni spokojeně vrníte do maminkou vypraných vankúšů a necháváte si zdát o jednorožci Charlie.

Dnešní a vlastně posledních pár dní jsem zažila relativně dost klidných, leckterý poctivý student či pracant by záviděl. Odpoledne jsem byla domluvená s kamarádem, že konečně seznámíme naše malé chlupaté koule (perverzáci právě dočetli, tady se mluví o štěňatech). Fenky skotačily, až chlupy lítaly, zuby cvakaly, krev stříkala (okej, kamarádovo štěně mělo krvavý šrám u oka) a bylo to celé milé, roztomilé. Mimochodem tímto zdravím svého stalkerského kamaráda Honzu, který nemohl přenést přes srdce, že na blogu není jediná zmínka o něm, takže ahoj Honzo! :D A večer jsem si, jako každý měsíc, otevřela kadeřnický salón a odbarvila mamce odrůsty, bože tolik práce s tím, blondýna nebudu nikdy více.

Štěstí moje ♥

Bezpochyby nejzajímavějším dnem byl však den včerejší. Vstala jsem na oběd a plány do večera byly prosté - cvičit a uklidit kuchyň. Oběd jsem si vzala do pokoje a po vzoru amerického špekouna s obědem u počítače jsem se i já nacpávala nezdravým rýžovým nákypem. Zavolal mi kamarád, jestli s ním nechci zajet na oběd do Ostravy. Byla jsem tedy zrovna po obědě, ale daleko víc se mi líbila vidina někam vypadnout a dát si kafe, než trčet doma za notebookem. Přijel ke mně do pěti minut, já po domě lítala v plyšovém srdíčkovém pyžamu a rozcuchanými vlasy ála Střihoruký Edward. Zkulturnění mé osoby čítalo celkem asi 15 minut i s vyčištěním rovnátek, a to je sakra dobrej výkon hoden medaile za statečnost. Statečnost vyjít takhle mezi lidi. Při cestě do Ostravy jsme si povídali a nějak jsme došli k téma, že tenhle můj kamarád zná Prahu jako svý oxfordský boty a že je obrovská hanba, že jsem tam nenavštívila proslulou kavárnu Slavie. A pak se v té jeho praštěné hlavě zrodil nápad. Jestli něco na lidech miluju víc než upřímnost, je to spontánnost. I přes veškerý můj odpor to tenhle dobře přaštěnej blázen stočil na dálnici D1 a tím započal můj únos kamarádem do Prahy. Cesta trvala 4 hodiny, stihli jsme navštívit několik benzínek, povídat si o všem možném, jak s náma opačné pohlaví zase vyjebalo nebo komu smrdí víc nohy. Hudba jela na plné pecky a my vyřvávali songy od San Cisco, Lany del Rey a The Black Keys a drželi si tempo v rozmezí 150-200km/h. Kdyby bylo venku teplo, vyhodila bych si nohy z okýnka, nasadila sluneční brejle a ukazovala na kolemjdoucí fakáče (ano, na dálnici, dobrej postřeh). Přijeli jsme do Prahy, já byla nadšená jak dítě z hodinek s vodotryskem a děkovala vyšším sílám za lidi, co se nebojí udělat něco přinejmenším šíleného. Auto jsme zaparkovali u hlaváku, došli na tramvaj a razili si to směr Národní divadlo. Když jsme vešli do Slavie, málem jsem se hanbou propadla do atomovejch krytů severokorejských rodin. Tenhle podnik vypadal sakra nóbl! Ve svých flekatých legínách, vojenské parce a poloprůhledném triku jsem se cítila dost nepatřičně. Sedli jsme si poblíž pána, který hrál na klavír, nechali se unášet jeho líbeznou melodií a pozorovali tématické fotografie s Werichem. Usrkávala jsem čaj z čerstvé máty a k večeři si dala tagliatelle alla bolognese. Je možná hřích, dát si něco tak obyčejného v takhle über cool podniku, ale jsem barbar z Ostravska, takže aj dont ker gurmáni! Z oběda se stala večeře, my se nacpali, až knoflíky u kalhot praskaly, zaplatili nechutně tučnou částku a vyšli vstříc pražským ulicím. Prošli jsme Václavák, Staromák, dělali jsme si srandu z pražáááckýýýho slangu heelee, dělali jsme kraviny, prošli trhy, pokecali se stánkařema, kámoš si dal klobásu, já si dala fotku u chlápka převlečeného za kostlivce a tím končil náš nečekaný trip do Prahy bez tripu. Cestou zpátky jsme žvýkali gumové bonbony, taky jsme někde u Olomouce zabloudili, což obnášelo nechutnou snůšku sprostých slov inspirovanou ostravskými horníky, ale zachránila nás GPS v mobilu, škoda, že ani jeden z nás nemá mapu iOS 6, kdoví, kam bychom se tu noc ještě podívali haha. Doma jsem byla kolem půlnoci plná dojmů a o jeden nezapomenutelnej zážitek těžší.

Pokud vás obklopují lidé, kteří vám prostě jen chtějí udělat radost a nechtějí nic na oplátku, a lidé, kteří vás těší jen svou přítomností, držte se jich pevně jako se Scrat držel svýho žaludu. A naopak neztrácejte čas s lidmi, kteří neumí ocenit vaše kvality. Tímto dnes ukončuji další své nudné psaní po nocích, dole máte pár fotek, děkuji za nové followery, kouzlíte mi úsměv na tváři děcka! ♥

random, jak tomu vy blogeři říkáte

Praha, Prague, Praga, Prag

Praha, Prague, Praga, Prag jiný úhel

Ze dneška, hafani co hrůzu nahání