moje válka a pracovní vášeň

Leden je ve znamení boje proti černým tečkám. Mám je já, má je Košil. A jako fakt je hodlám nemilosrdně likvidovat, ať to stojí, co to stojí (v rámci mého omezeného rozpočtu). Co mě sere nejvíc, že já mám tu pleť teď nějak celou zaprasenou (děkuji ostravskému počasí), kdežto Košil má okolí nosu zanesenější než Karačaj, zato zbytek pleti má jako dětskou prdélku (když si odmyslíme strniště). To není fér! Mám chuť napsat pár feministických bonmótků.

Nevím, proč článek začínám tak nechutným tématem a asi si zase píšu pro sebe, ale já sakra chtěla spát, protože zítra vstávám na dvanáctihodinovou směnu, jenže se mi hlavou honilo tolik myšlenek, které sem chci napsat, že mi hlava málem praskala ve švech a já to všeho musela ze sebe vyblít sem (získávám ocenění za nejdelší souvětí ever). Samozřejmě na blog myslím, kudy chodím, vidím hezký kabát a hned si chci veřejně postěžovat, jak je nefér, že na něj nemám, teda mám, ale já ty prachy radši utratím za zážitky (rozuměj jako prochlastání s Košilem v páteční večer). Takže druhá změna v životě = naučit se hospodařit s penězi. A s časem. A s jídelníčkem. A s úklidem. A vlastně všecko na sobě předělat.

To byste nevěřili, ale já se ve dvaceti letech naučila nosit a mít ráda podpatky. No fakt! Když jsem nad tím zafilosofovala víc, došla jsem k prozření, že jsem je nenosila kvůli klukům. Je to dokonalá symbióza = byla jsem nezadaná a obrovská většina mužské populace je prostě menší nebo stejně vysoká jako já, a mít o hlavu menšího kluka, achjo, na to jsem vybíravější než Miley Cyrus v široké škále svých způsobů, jak se co nejvíce ponížit. No, ale objevil se teda Košil, kterej má skoro 2 metry, a tak jsem si pořídila jedny z prvních bot na podpatku a teď všude spolu roztomile čníme jako ty dva pilíře na Golden state bridge.

Mojí největší změnou v životě je ale ukončení studia na VŠ. Hele já vím, že v listopadu jsem vám tu o té škole básnila a můj názor se nezměnil, studium samotné fajn, ale co dál? Učitelkou být nemůžu, protože jsem citlivější než těhotná ženská a ta dnešní mládež by mě tedy nejspíš sežrala zaživa. A já nechci být sežraná zaživa. Naskytla se mi naprosto skvělá a perspektivní nabídka práce, takže jsem teda pracující. Práce mě obrovitánsky baví, šéfky mě milujou, rozmazlujou a dělám to, co umím nejlíp a co jsem vystudovala. Tak já nebudu dělat drahoty - jsem grafik! Omlouvám se vám všem, kteří jste si právě poprskali monitor polívkou, já vím, design blogu tomu rozhodně neodpovídá, ale i to se snad časem změní.

Co je na mé pracovní aktivitě úplně nejlepšejší je samozřejmě to, že se můžu rozmazlovat a kupovat si, co chci. Můj plat je sice zatím malý, ale v této branži můžu kariérně růst a proto pečlivě vyčkávám a získávám co nejvíc praxe.

No nic přátelíčkové, psaní na blog zabralo a mně příjemně ztěžkly víčka, takže se s dovolením odeberu do světa snů. Dneska tu mám jen tři fotky, protože...vážně se musím zase opakovat? :(

Mějte se fajnově! :-*

Šelmičkovej kabát, pro kterej se asi vrátím

ještě ze školáckých let, kdy jsem kreslila na enormní ájedničky

i takové práce dělají grafici - separace fólie (prostě vytahujete středy písmenek, to dá rozum žejo)

A na závěr opět písnička, která nedá mně, a teď už ani vám, spát.

asi tak 6x napsanej článek

Je fakt trapný, že mám rozepsaných asi 5 konceptů, ale ani jeden nejsem schopna dokončit. Připadám si, jako bych začínala od píky a tohle byl můj vůbec první článek na blogu. Jojo, nepřispět téměř 4 měsíce se mi vymstilo a já ztratila onen motor, který mě poháněl k psaní jednoho článku za druhým. Ony jsou stejně pořád o tom samým. Kde jsem byla, co jsem dělala a kolik alkoholu jsem tam vypila.

Čtyři měsíce jsou dlouhá doba a kdybych měla rozepisovat všechno, co se mi za tu dobu stalo, už bych ani nikdy nemusela vylézt z postele a mohla bych jen pořád psát a unavovat vás debilními kecy srovnatelnými s odposlechy z poslanecké sněmovny. A proto, jako vždy, rozepíšu jen ty nejdůležitější mezníky.

Začala bych asi tím, že jsem teď v Brně, ležím v posteli v zapraseném studentském bytě, všude se válí lahve od alkoholu, na stole je rozsypaná drtička s trávou, o rameno se mi opírá a dýchá mi na krk nejskvělejší mužskej na světě a já se přiblble usmívám a užívám si svůj mladej, zhýralej život. Je tu nákupní košík, na něm visí STOPka, z nepochopitelnýho důvodu je tu stojan na lízátka a na dveřích visí policejní pásky z místa činu. Milovali byste to tu.

V první řadě bych se chtěla jen narychlo zmínit o tom, jak parádně jsme se měli s děckama v Jugošce. V autobuse nám dělalo společnost Cuba Libre (rozuměj jako nejlevnější tuzemák smíchanej s hnědou limčou tvářícísejakocola), ubytováni jsme byli v apartmánech, který byly orientovány na výhled na moře, takže každoranní kocovinu jsem snídala za zvuku šumícího moře. Dělali jsme si výlety, jednou na Korčulu, jednou na Makarskou, každý den do neznámých veselých alkoholových světů, do města duchů, téměř každý den jsme si dopřávali speciality tamní kuchyně a měli se prostě hrozně fajn. Přijela jsem opálená, unavená, nadšená.

Jestli vás předtím zaujala pasáž o nejskvělejším mužským na světě, tak se to stalo na mé oslavě narozenin. Slavila jsem je spolu s kamarádkou. Začalo to v 5. Hosty zdálky vítal obří transparent s party nadpisem. Kupy jídla. Při vstupu každý dostal identifikační pásky (naprosto výbornej narozeninovej dárek mé kamarádky!). Lidé přicházeli, nosili boží a originální dárky, alkohol, pořád přicházeli, přicházeli...a nakonec se nás tam sešlo přes 40. Každej si jen klepal na čelo, co to mám za rodiče, že si domů pozvu takové kvantum lidí, ale to byste nevěřili, kolik ptáků mě asi muselo posrat, protože se nic neztratilo, nezničilo, ani neznehodnotilo. No a hlavně tam jsme se dali dohromady. Poprvé jsme si potřásli rukou v létě na jednom minifestivale a od té doby si mě přidal na fb a jen jsme se potají špehovali. Přání se mi splnilo, na oslavu přišel a při mém obrovském překvapení jsme si fakt padli do oka. Nebo spíš jsme díky litrům alkoholu padli na sebe. Od té doby mám úsměv jako bumerang a jsem hrozně hépy. Jo a budu ho tady oslovovat Košil, protože miluje košile, já miluju košile a označení Pan Božský je trapný a jak si možná pamatujete, zde na blogu patřilo předtím největšímu trapákovi (hahah). A taky jsem na vymýšlení takových oslovení naprostý antitalent.

• Jestliže pojedete někdy do Prahy, vyserte se na Leo Express a volte Regio Jet.
• Jestliže pojedete někdy do Prahy kvůli koncertům, zkuste míň pít a více kontrolovat čas, jinak je prostě všechny prošvihnete.
• Jestliže pojedete někdy do Prahy a nestihnete ony koncerty, běžte do Crossu. Fakt, běžte tam! Za mě zatím nejlepší klub, v jakém jsem kdy byla.
• Dostat jako narozeninový dárek autoškolu není až taková výhra. Tedy ne pokud máte děvku komisaře jako naše město.
• S flaškou rumu se raději dělte. Ale jestli vás rajcuje myšlenka na páteční romantiku v objetí záchodové mísy, vřele doporučuji.
• Záchody jsou po litru vína a několika deci rumu celkem nebezpečná věc. Může se vám stát, že z něj vstanete, ale nějaké záhadné síly vás stáhnou zpět a vy rozbijete zadkem celej keramickej záchod a ještě si na prdeli nakreslíte parádní šrám přes celou půlku.
• Celý pobyt v Brně jsem se těšila, až mi Košil ukáže hospodu U Kamenožrouta, protože je tam celá skulptura toho bohovskýho týpka z Nekonečného příběhu. V hospodě jsme prý byli, ale nějak si to nepamatuju..
• U nás bývá zvykem, že když se řekne ,,jdeme na výšlap!" znamená to opít se během cesty jako hovado, a ono to s tou turistikou snad nějak dopadne. Proto jsme byli s Košilem překvapení, že jako jediní ze všech dvanácti lidí jsme cestou na Kozubovou popíjeli a byli hrozně veselí, zatímco ostatní upoceně vzdychali a užívali si svůj rekreační výstup.
• Tenhle článek jsem napsala před dvěma dny, ale pak se šlo zase pít..:D

Nečas otravoval i v Chorvatsku.

Chorvatská žravka

Padat na kamarády je nějakej můj novej druh sportu

Takhle dopadne váš mobil, když jedete s náma pít do Prahy.

Povinná výbava (v Rajcích je limetková vodka :D )

Heaven v RegioJetu (kamarádčino kapůčo skončilo o pár chvil na koberci :D )

Som vedoucí (ony epické narozeniny ♥)

Party ruka no.2, verze NAROZENINY (zleva: identifikační pásky, vzpomínka na supr léto na RfP, náramek přátelství od kamarádky, náramek od sestřenky, když jí bylo 5 let a party hodinky, které jsem dostala od bandy)

bez názvu, bez obalu

Kdybych měla popsat veškerý prázdninový lapálie, který jsem stihla zažít, potřebovala bych na to dva zapršené dny volna, kdy bych jen sypala na čistý nepopsaný papír své skvělé, nepopsatelné zážitky. Nevím, jestli je to dobrý nebo špatný, ale na blog opravdu čas nemám. Jsem vytíženější než upocenej redaktor Blesku před uzávěrkou, a to jako nekecám. Před prázdninama nám šéfka v práci vyhodila jediného zaměstnance, kterou byla padesátiletá protivná blondýna, vzhledově podobná odbarvené indiánce, načež poté kvůli rodinným důvodům nás musela opustit i druhá brigádnice, a tak jsem spoustu směn odsrala já, jediný přeživší. Naštěstí jsme přijali i dvě další brigádnice, které si to odsraly během mého ,,rekreačního" pobytu na Rock for people. A tím také začnu.

• ROCK FOR PEOPLE
celý koncept se měl tak, že nás mělo jet 10, všichni narvaní v dodávce, oddávající se alkoholovému opojení, neřešící všelijaké číčoviny o válce v Afghánistánu, proč si Anička oblékla tělové silonky a proč Pepíček nosí ponožky v sandálích. Jenže věc se měla tak, že mému ,,panu Božskému" nějak během dvou týdnů, kdy jsem s ním nebyla, vynahrazoval mou společnost bohémský kamarád čerstvě po rozchodu, který se nebrání větám typu ,,všechny vztahy sou na hovno, hele užívej si dokud jsi mladej a nezadanej". A tak se z mýho úžasnýho, hodnýho, pozornýho pana Božskýho stal posranej zasranej sráč, který mě bez mrknutí oka dokázal celý pobyt na RfP ignorovat a to i přesto, že jsme si asi měsíc předtím plánovali, že tam pojedem spolu autem, budem spolu ve stanu a bude to naše společná ,,dovolená". Ani hovno, přátelé. Autem jsem jela se třemi pro mě téměř neznámými lidmi a spolu jsme ve stanu sice spali, ale to proto, že jsem na něj nějak zbyla. Takže i když jsem se opravdu snažila nedávat ostatním znát, jak hrozně mě tenhle kluk sere a jak ho i přesto hrozně zbožňuju a zároveň nenávidím, nebyla jsem prostě svá. Mezi ostatní jsem se asi zapsala jako nuda, která se nedokáže bavit ve větší skupině lidí, ale to mi bylo upřímně naprosto jedno. Já se s touhle bandou nedokázala bavit normálně, protože byl mezi nima i on a já byla v jeho společnosti tak strašně maličká. Tohle asi dokáže pochopit jen člověk, kterej se do někoho beznadějně zamiloval jako já, a kterýmu ten člověk rozdupal srdce na milion kousíčků. Horší je, že jsem s tím člověkem kamarádka 3 roky a on mě dokázal ze života vyhodit jako kus špinavýho prádla. Přitom by mi úplně stačilo, kdyby se projevil jako dospělý muž a upřímně mi řekl, že si celý ty 3 měsíce, kdy se mnou trávil veškerý svůj volný čas a motal mi hlavu, rozmyslel, a že chce být sám a užíval si a tyhle hovadiny. Nejsem žádná histerka. To jediný, co žádám, je upřímnost, a ne hrát mrtvýho brouka a čekat, že to samo vyšumí. To je bohužel problém dnešních kluků, se kterým jsem se opravdu setkala už poněkolikáté. Asi to sem nepatří a hlavně to nikoho nezajímá, ale já si píšu blog pro své uspokojení a potřebovala jsem se vypsat. Má důvěra k mužům byla tedy definitivně zlomena.

Nicméně, Rock for people měl SPOUSTU světlých stránek, kterým bych měla věnovat větší pozornost! Ale připadá mi to aktuální asi jako porod Pornelly Štikové, takže to rozepíšu jen ve zkratce: koncert 30STM mi připadal jako nějaká náboženská seance, ale show to byla věru krásná, na koncertě Foals jsem se při Late night rozbrečela štěstím a na Modestep jsme čekali hodinu v první řadě, a ač jsem od nich znala jen Sunlight a vůbec tomuhle dapstepu neholduju, počastovala jsem je jako nejlepším koncertním zážitkem ever. Zkrátka a dobře, RfP byl v globálu naprosto úžasným zážitkem a příští rok jedu určitě zas, ale jednoznačně měním sparing partnery.

• FESTIVAL DOKOŘÁN
už jste možná někteří pochytili, že žiju v okolí krátkých ostravskych zobaku, a tak mě tento mini festiválek neminul. Přijela jsem na druhý den festivalu, podstatně posilněna jahodovou vodkou a s kamarádkou si užila naprosto skvělý večer (překvapivě!) na Club stage. V noci jsme si zaslintaly nad vizážní stránkou Pólího Garanda a ve značně kolíbavém rytmu chůze se odebraly na byt kamarádčiného přítele. Zde jsem přespala, v 6 hodin ráno vstala a s největším headache ever jela do práce. V práci vyšťavená jak ovoce z UGO baru a večer to samý, jen s jinou sestavou. Tyhle karvinský hovádka se opíjely před vchodem do areálu, a když jsem se k nim blížila a začali na mě všichni řvát jménem, bylo jasné, že jsou zas narvaný jak cisterny. Celkem náhodou jsem tam zase potkala onu kamarádku a tak jsem zbytek večera nakonec zase trávila s ní. A aby bylo mé dejá vu kompletní, zase jsme přespaly u jejího přítele. Moc pěkný.

• VÍKEND S NAŠIMA V ČESKÉM KRUMLOVĚ
je mi jasný, že nadpis vás otrávil už u slova ,,s našima", ale já se netajím tím, že mám mamku a jejího občas trošku směšnýho přítele (takovej ten typ vesnickýho buráka, co nosí ledvinky, ponožky v sandálích, nelichotivě krátké kraťasy, slipové plavky a z prsou se mu tvořej parádní jedničky) hrozně ráda. Avšak nebýt mýho bráchy, s kterým se občas zasměju víc než na youtube u failů lidí padajících na držku, tak bych tuhle dovolenou asi hodila do pořadníku ,,ucházející." Jenže tohle nebyla ucházející dovolená, protože jsem konečně viděla náš českej klenot, na který bychom měli být sakra pyšný a neházet pořád hejty na to, jak to v ČR stojí za hovno, a tím je Český Krumlov! To je tak neskutečně krásný město, že by z toho roztálo i tvrďácký srdce džip džopera Metrixe. Třešničkou na dortu bylo však českokrumlovské legendární otočné divadlo, které považuju za svůj vůbec nejlepší kulturní zážitek. Byli jsme na hře ,,Jindřich VIII." a to bylo tak neskutečně vtipné, atmosférické a herecky geniálně podané, že mi srdce opravdu plesalo blahem. Nádherný víkend.

• OSTATNÍ JEDNODENNÍ AKCE
a ty jsou většinou důvodem, proč nestíhám nic. Ráno vstanu do práce, z práce běžím do Alberta koupit nějaké čucíky, jak by prohlásila Džambulka, a pak se s přáteli oddávám celovečerním pitkám, k čemuž patří i filosofování o životě, hejtování na opačné pohlaví, hejtování na vedro, hejtování na zimu, hejtování na všecko. Nechci to nějak zakřiknout, ale tohle léto je pro mě nejlepším létem, jaké jsem kdy zažila. A je to asi právě proto, že mám pořád co dělat, že mám bandu skvělých kamarádů, že jsem poznala celou řadu úžasných lidí a že se mi plní sny. A nějaké řešení vztahů a pana Božského jde stranou, i když mi každá jeho fotka na fb, kde jde vidět, že je mu očividně u prdele, jak hrozně jednomu člověku ublížil, dokáže pokazit celej den. Proto se snažím zaměstnávat se co nejvíc všelijakými aktivitami a i proto jsem se tak dlouho bránila napsat nějaký článek, protože jsem se děsivě bála toho, že se o něm zmíním. A hle, má tu celý odstavec. Omlouvám se tedy, že článek, kterej jsem se uráčila napsat až po dvou dlouhatánských měsících se rovná rubrice Láska, sex a trápení v časopísku Bravo, ale jsem bohužel zlomená žena a napsala bych toho ráda víc, ale svěží mysl mi bohužel stále zastírá má momentální nenávist k ,,panu Božskému"..

zamilovala jsem se do nadkolenek

oslava kamarádčiných narozenin, solidní babská opíječka ve stylu Sexu ve městě zakončená tancovačkou v disco trisco clubu

přijela mi kamarádka z Čech, se kterou jsem strávila úžasných 5 dní malováním, česáním, focením a absolutním nicneděláním ♥

máme trošku srandovní psy

kamarádka cestou na Čeladnou, mangové Mystery milujem!

láska, slzy a zimomriavky

epický závěr 30STM

někdy na začátku léta, kdy se silonky ještě nerovnaly upoceným smradlavým nohám

vlevo- opilá v Albertu, achjo
vpravo - uspořádala jsem GIRL GRILL PARTY, kdy se v mém domě sešlo asi 15 holek za účelem spojit své síly a ztřískat se jako prasátka, zde už trošku v jiném stavu cvičím psa.

láska k městu

best friend box pro nejlepší kamarádku

festivalová ruka

měsíc za námi, tři dny před námi

Krásný podvečer silná devatenáctko!

Měsíc s měsícem se sešel, slunko s mraky vystřídalo a já nenapsala ani jedné litery na blog. Místo omluv a výmluv, proč jsem se neozvala, vám celé tajemství prozradím rovnou hned - jsem blbej flákač a projevuje se to ve všech směrech mého života, ale kdybych tvrdila, že jsem na blogování ani nepomyslela, byla bych ulhanější než Zeman ve své volební kampani. Měsíc je prakticky úplně zanedbatelný časový úsek, ale stihlo se mi toho stát víc, než za celé dvě série Ordinace v růžové zahradě. Zkusím vám to tedy, pro změnu (haha), napsat v bodech.

Začala bych nejžhavější novinkou, a to příběhem, kterak mi v hlavince přeskočilo a rozhodla jsem se obarvit na blond. Teda, blond..chtěla jsem pramínky, co budou vypadat jako vyšisované od slunka, jenže naštěstí mají i mé vlasy víc rozumu než já, a tak se naším domácím experimentem nenechaly zdolat a i po třech hodinách působení barvy mám barvu téměř stejnou. Budu bruneta navždy. Peace.

Když zabruslíme trochu do minulosti, byla jsem přijata na vysokou, což je pro vás asi tak přínosné jako reklamy na youtube, takže tuhle pasáž rovnou přeskočím a přejdu na krátký příběh, jak jsem tuto novinku oslavila. House party u kamaráda čítající 30 neunavitelných mladých alkoholiků. Obrovská aparatura, obrovské bongo, obrovský trychtýř, obrovské množství alkoholu, obrovská postel, pro většinu obrovské okno. Před půlnocí jsme se všichni sebrali a šli zařádit na AC/DC revival na místních obecních slavnostech. V životě jsem si koncert takhle neužila. V životě jsem neřvala zpěvákovi do obličeje a neosahávala kytaristu. V životě jsem si z koncertu odnesla hodně, zmáčený vlasy a hadry pivem, roztrhaný kecky, ale dvě obrovské modřiny na kolenou byly pro mě novinkou (když jsem je následující den ukázala kamarádkám, vzápětí jsem se musela dušovat, že to nejsou modřiny z koberce v zápalu vášně). Po koncertě jsme šli zpátky do partyhousu a zbytek už vám snad vykládat nemusím. Ráno headache, až to hezký nebylo, nebyl hezký ani pohled na mé party-kolegy a už vůbec ne na naše boty, které byly totálně zasrané z koncertu od bláta. No nic, uznávám, že v psané podobě to nezní tak božsky, takže toho asi necháme.

A navíc, rozepisovat se o každé akci, která se udála za tenhle měsíc, by bylo děsně vyčerpávající, takže ve zkratce: byla jsem s kamarádkama koupat se na jezeře, zažila jsem v pěti lidech jednu z nejzvrhlejších party, objednala si mini pizzu, ze který byste nenasytili ani děcko v Africe, sežrala tuny baget v Subway, shlédla celé Game of thrones, přečetla dvě skvělé knihy, hrála ve 3 ráno s bandou Slendermana, dvakrát brutálně zaspala do práce, poprvé v životě se zhulila (nevermore), vypila hektolitry ledové tříště na pouti, poprvé se opila na rodinné oslavě, poznala spoustu! nových lidí a přitom odpracovala neskutečný počet hodin.

Ale ta největší událost začíná v pondělí, což jak jistě víte, znamená ROCK FOR PEOPLE!! A jaký je náš plán? Je nás 10 punkáčů, jedem v dodávce na které bude zezadu transparent Just married a na podvozku připevněné plechovky. Hodláme se tam zpráskat jako psi a v tomhle stavu zůstat až do pátku. Co se týče hudby, já tam jedu jen kvůli dvěma kapelám, a hoši z Marsu k nim fakt nepatří. Téma příštího článku je vám tedy znám :)

trapas duckface

fit chléb, rajčata, opékaná cuketa, sýr, bazalka

pro pár fotek vylezla jsem na naši strašidelnou stodolu

z období největšího horka

moje surikata ♥

songa, která mi nedá spát

týden a jeden v bodech

Krásné zimní květnové odpoledne!
Nevím, jak u vás, ale u nás je zima jak na severním póle. Mám toho tak strašně moc na práci, že alibisticky sedím na počítači a prokrastinuju. Opět mám pár zážitků, které stojí za zmínku, ale na hranici důležitosti jsou užitečné jako zpráva, že si Brad Pitt už nikdy neosahá pravé kozičky Angeliny. Nějak podezřele se mi začalo dařit.

Už asi ani nemá smysl psát, s kým trávím většinu volného času - pokud to není se štěnětem nebo mou imaginární kámoškou, je to onen Pan Božský, pro kterého jsem si ještě nevymyslela lepší a výstižnější oslovení tady na blogu. Ale je prostě božskej.

Nastal vytoužený víkend, víkend, kdy jsem nemusela do práce - jó na ten jsem se těšila jako Pornella na svůj další pohoršující skandál. Aby zde nedošlo k omylu, byl to pátek před dvěma týdny. Drahý šel pít s kluky a mně se nějak myšlenka sedět doma nelíbila, tak jsem zalarmovala kamarády. Čas měli jen dva, ale bylo to fajn. Nejdříve jsme šli do restaurace, kterou mám od domu co by kamenem dohodil, dali jsme si orosenou třináctku místního minipivovaru a pak nás nenapadlo nic lepšího, než mě naučit skejtovat. Vytáhla jsem svůj starej skejt, který vlastně ani není můj a pod vlivem alkoholu se naučila jezdit. Celkem chytlavý, ale příští jízda bude asi jedině zase po nějakém tom lihovém nápoji.

Den na to, v sobotu, byla ve vedlejším městě pouť, kde hráli i Mandrage, a tak jsem si řekla, že i když tyhle kluky ušatý běžně vůbec neposlouchám, zařádím si na ně letos zase. Zadarmo, no nekupto. Byla jsem s kamarádkou a hledala jsem ji v tom davu lidí dýl, než Nemo svého ztraceného oranžového otce. V půlce koncertu, když jsem zrovna skákala jako smyslů zbavená, se po celém areálu rozhostila tma a mandražáci přestali hrát. Vypadl proud. Kluci nelenili a okamžitě si zapálili cigaretku a čekali, že se to vyřeší samo. A taky vyřešilo, ač jsem se druhou polovinu koncertu bála, že se situace zopakuje zase. Po koncertě jsem se seznámila s kamarádčinou bandou kluků a všichni jsme si zašli na Crazy sambu, což je takový ten kolotoč s velkou lavicí, co se točí dokola. Miluju to. Ale pod vlivem alkoholu to nezkoušejte.

Avšak tento víkend stál úplně nejvíc za zmínku, teda vlastně jen sobota. Od čtvrtka do neděle jsme měli s bratrem volný dům, což ve volném překladu notorických víkendových alkoholiků znamená PARTY! Koncept byl takový, že bude krásně, venku bude svítit sluníčko a budem s pár kamarády grilovat. Realita byla trochu jiná, ale o to lepší! Byla zima a nebylo nás pár, ale rovnou patnáct. Kluci přijeli kolem šesté a když začali vylézat z aut, cítila jsem výbornou atmosféru a příslib epického večera. Měli paruky, ceduli s nápisem PARTY HARD, ožírací trychtýř s hadicí a obrovskou aparaturu, kterou čítaly dvě mega bedny, dvě menší bedny, DJovský pult a notebook s dotykovým displejem. Jak probíhal celý večer vám asi říkat nemusím, tancovalo se, grilovalo hambáče, zpívalo, opíjelo, střízlivělo, hrálo ping-pong, pilo z trychtýře, skejtovalo, fotilo, párovalo (haha), pak jsem všechny uložila ke spánku a usínala po boku toho nejlepšího za zvuku mých nejmilovanějších Avengers.

Egoismus

Nové hodinky za 60 kaček, které nefungují, ale přesto kouzlí úsměv na tváři!

Hudba mého srdce

Taky se občas fotím v kabinkách, ale ve svém oblečení

Rychlovéča