moje válka a pracovní vášeň

Leden je ve znamení boje proti černým tečkám. Mám je já, má je Košil. A jako fakt je hodlám nemilosrdně likvidovat, ať to stojí, co to stojí (v rámci mého omezeného rozpočtu). Co mě sere nejvíc, že já mám tu pleť teď nějak celou zaprasenou (děkuji ostravskému počasí), kdežto Košil má okolí nosu zanesenější než Karačaj, zato zbytek pleti má jako dětskou prdélku (když si odmyslíme strniště). To není fér! Mám chuť napsat pár feministických bonmótků.

Nevím, proč článek začínám tak nechutným tématem a asi si zase píšu pro sebe, ale já sakra chtěla spát, protože zítra vstávám na dvanáctihodinovou směnu, jenže se mi hlavou honilo tolik myšlenek, které sem chci napsat, že mi hlava málem praskala ve švech a já to všeho musela ze sebe vyblít sem (získávám ocenění za nejdelší souvětí ever). Samozřejmě na blog myslím, kudy chodím, vidím hezký kabát a hned si chci veřejně postěžovat, jak je nefér, že na něj nemám, teda mám, ale já ty prachy radši utratím za zážitky (rozuměj jako prochlastání s Košilem v páteční večer). Takže druhá změna v životě = naučit se hospodařit s penězi. A s časem. A s jídelníčkem. A s úklidem. A vlastně všecko na sobě předělat.

To byste nevěřili, ale já se ve dvaceti letech naučila nosit a mít ráda podpatky. No fakt! Když jsem nad tím zafilosofovala víc, došla jsem k prozření, že jsem je nenosila kvůli klukům. Je to dokonalá symbióza = byla jsem nezadaná a obrovská většina mužské populace je prostě menší nebo stejně vysoká jako já, a mít o hlavu menšího kluka, achjo, na to jsem vybíravější než Miley Cyrus v široké škále svých způsobů, jak se co nejvíce ponížit. No, ale objevil se teda Košil, kterej má skoro 2 metry, a tak jsem si pořídila jedny z prvních bot na podpatku a teď všude spolu roztomile čníme jako ty dva pilíře na Golden state bridge.

Mojí největší změnou v životě je ale ukončení studia na VŠ. Hele já vím, že v listopadu jsem vám tu o té škole básnila a můj názor se nezměnil, studium samotné fajn, ale co dál? Učitelkou být nemůžu, protože jsem citlivější než těhotná ženská a ta dnešní mládež by mě tedy nejspíš sežrala zaživa. A já nechci být sežraná zaživa. Naskytla se mi naprosto skvělá a perspektivní nabídka práce, takže jsem teda pracující. Práce mě obrovitánsky baví, šéfky mě milujou, rozmazlujou a dělám to, co umím nejlíp a co jsem vystudovala. Tak já nebudu dělat drahoty - jsem grafik! Omlouvám se vám všem, kteří jste si právě poprskali monitor polívkou, já vím, design blogu tomu rozhodně neodpovídá, ale i to se snad časem změní.

Co je na mé pracovní aktivitě úplně nejlepšejší je samozřejmě to, že se můžu rozmazlovat a kupovat si, co chci. Můj plat je sice zatím malý, ale v této branži můžu kariérně růst a proto pečlivě vyčkávám a získávám co nejvíc praxe.

No nic přátelíčkové, psaní na blog zabralo a mně příjemně ztěžkly víčka, takže se s dovolením odeberu do světa snů. Dneska tu mám jen tři fotky, protože...vážně se musím zase opakovat? :(

Mějte se fajnově! :-*

Šelmičkovej kabát, pro kterej se asi vrátím

ještě ze školáckých let, kdy jsem kreslila na enormní ájedničky

i takové práce dělají grafici - separace fólie (prostě vytahujete středy písmenek, to dá rozum žejo)

A na závěr opět písnička, která nedá mně, a teď už ani vám, spát.